ROZHOVORY A ČLÁNKY

SIMON BROUGHTON: PAN WORLD MUSIC

TEXT: CRAIG DUNCAN

Simona Broughtona lze jednoduše označit titulem "Pan World Music".

Je spoluautorem uznávané knihy The Rough Guide to World Music a šéfredaktorem časopisu Songlines, který se věnuje world music. Zároveň je skvělým dokumentaristou, cestuje po celém světě, natáčí a produkuje filmy pro BBC, pro britský kanál Channel 4 a pro European Broadcasting Union.

Do Prahy přijede v říjnu představit několik svých dokumentů o world music, které budou uvedeny na každoročním pražském festivalu MOFFOM (Music On Film / Film On Music). Kromě světové premiéry Broughtonova nového filmu Mariza and the Story of Fado uvidíme film Sufi Soul z roku 2005, jeho česko-britskou koprodukci Music of Terezín z roku 1994 a dokument o klezmeru z roku 1992 s názvem Fiddler on the Hoof.

Mezi natáčením a střiháním filmu o klasické hudbě v Londýně si Simon Broughton udělal čas, aby LINKu řekl něco o filmech, které v Praze představí...

Kvůli vašemu novému filmu Mariza and the Story of Fado jste odjel do Portugalska, abyste tam zdokumentoval kořeny hudby fado. Vezměme to tedy popořádku: co je to fado?

Fado je městská portugalská hudba. Není to folková hudba, spíš blues. Fado se zrodilo se v Lisabonu a bylo produktem portugalského impéria a jeho spojení s Brazílií a Afrikou. Vždycky tvrdím, že hudba může být oknem do světa, a v tomto případě tomu tak skutečně je: prostřednictvím fada máme možnost seznámit se s historií Portugalska 20. století.

Fado se zrodilo v 19. století. Lisabon byl a dodnes je velice multikulturní město a všichni jeho obyvatelé, především Brazilci a Afričani, ke zrodu této hudby přispěli. Do konce 19. století se z něj stala píseň toho nejlevějšího křídla, pracující třídy. Pak v roce 1926 došlo v Lisabonu k pravicovému převratu; levicová tradice fada byla beze zbytku potlačena a postupně se vytratila.

V 50. letech se fašistický režim rozhodl využít fado k propagaci portugalské národní identity. Vyrobil z něj sentimentální okleštěnou píseň o rodinných hodnotách a podobných tématech, která se režimu hodila a podporovala ho. Když byl fašistický režim v roce 74 svržen, začalo fado upadat - nikdo ho nechtěl hrát, protože bylo pošpiněno svým spojením s fašisty. Trvalo celou generaci, asi 15 let, než se na to zapomnělo a než se přihlásila o slovo nová generace zpěváků a vdechla této hudbě nový život.

Někteří čeští posluchači už Marizu znají z jejího vystoupení na festivalu Colors of Ostrava v roce 2005. Představuje typické současné fado?

Mariza je dnes definitivně nejznámější zpěvačkou fada. Je to pozoruhodná osobnost. Je mladá, má schopnost upoutat pozornost a navíc se jí podařilo skutečně prorazit a dostat se z "ghetta" world music. Mariza se narodila v Mozambiku, bývalé portugalské kolonii, a do Lisabonu se dostala, když byla ještě malá. Svým způsobem také představuje něco podobného kořenům fada. Já jsem chtěl vyprávět příběh fada a příběh Marizy. Docela zajímavě se proplétají.

Také poprvé se v České republice promítá váš snímek Sufi Soul: The Mystic Music of Islam z roku 2005.

Velká část súfismu se předává prostřednictvím hudby, což pochopitelně upoutalo můj hudební zájem. Co mě však na súfistické hudbě také zaujalo, souvisí s - to slovní spojení nemám rád - "válkou proti teroru"; s tou mentalitou. Měl jsem pocit, že je velmi důležité zdůraznit, že existuje celý směr islámu - ne nějaké malé výstřední křídlo, ale hlavní směr - který je velice mírumilovný, pluralistický a otevřený ostatním náboženstvím a kulturám. To je něco, o čem se v médiích nemluví. Jsou to vždycky jen extrémisté, kdo se dostane na první stránky novin. Se súfismem je přitom spojeno tolik nádherné hudby: Nusrat Fateh Ali Khan, vířící dervišové...

Sufi Soul je po loňském festivalovém hitu Breaking The Silence: Music in Afghanistan již druhým snímkem o islámské hudbě, který jste v nedávné době natočil. Proč vás tato hudba tak zajímá?

Zajímá mě prolínání politiky a hudby. Zákaz hudby v Afghanistánu za vlády Talibanu byl nejtvrdším zákazem, jaký byl kdy na hudbu uvalen. Když tak drakonický a nepopulární zákaz padne, je fascinující sledovat, co se bude dít.

Moc jsem toužil lidem představit afghánskou muziku; hodně lidí má představu o tom, co je to indická hudba, ale málokdo má podle mého názoru tušení, co je to afghánská hudba. Proto jsem chtěl lidem ukázat její kořeny a její postavení za vlády Sovětů, Mudžahedínů a Talibanu a teď v kvazi-demokratickém novém Afghanistánu.

Vra»me se zpět k filmům na letošním festivalu: k vidění je několik vašich klasických snímků, včetně koprodukčního filmu BBC a České televize z roku 1994 Music of Terezín...

Je to tak zvláštní, že v koncentračním táboře existoval umělecký život, a jak k tomu došlo. Podmínky v Terezíně byly samozřejmě strašlivé a mnoho lidí tam zemřelo, ale nebyl to vyhlazovací tábor. Díky tomu, že terezínský režim toleroval umění a hudbu, mohli lidé vést něco podobného normálnímu životu, by» v nesmírně ubohých podmínkách. Znamenalo to, že umění může být únikem; že hudba může být únikem před děsivými okolnostmi.

V polovině 80. let jste natočil pro BBC rozhlasový dokument o hudebnících a skladatelích z Terezína. Proč jste se vrátil ho zfilmovat?

Vrátit se kvůli filmu o Terezíně bylo vzrušující. Prostředí bylo úplně jiné. Už jsme nebyli jenom trpění novináři, kteří přijeli natočit reportáž pro rozhlas, ale pracovali jsme na skutečné koprodukci s Českou televizí. Bylo to jako znovu navazovat staré vztahy, obnovovat všechno to, co tu bylo před rokem 1989: vyrábět společné programy, sdílet zdroje a rozpočet a dělit se o dramaturgické nápady. A bez absolutně žádných politických tlaků za tím vším.. Pro mě osobně to bylo nesmírně zajímavé, protože jsem díky předchozím návštěvám věděl, jak to tu vypadalo dřív.

V posledních asi 15 letech se hlavní proud world music dostal do popředí zájmu. Co za tímto trendem podle vás stojí?

Myslím, že důvodů je celá řada. Jedním z nich je, že je dnes mnohem snazší cestovat. Myslím ale, že je tu také mnohem větší otevřenost. Chci říct, že před deseti lety byly věci jako ochrana přírody, recyklace, organické potraviny, to všechno bylo považováno za okrajovou záležitost, za něco excentrického a "hippie". A teď je to to absolutně nejhlavnější. Každý chce šetřit energii, jíst zdravé jídlo a podle mě s tím world music tak trochu souvisí, protože se dotýká lidských emocí a lidských životů. Kromě toho s celkovou globalizací a s globalizací hudby dochází k určité "mcdonaldizaci" populární kultury, rockové hudby, popové hudby... je dobré mít nějakou příjemnou zdravou alternativu s dostatkem vlákniny. A právě to podle mě world music někdy je.

Mariza and the Story of Fado
21. října, 18.30, Kino Světozor
Music of Terezín
21. října, 21.00, Španělská synagoga
Sufi Soul: The Mystic Music of Islam
21. října, 17.30, Kino Světozor

ČESKÉ SPOJKY SIMONA BROUGHTONA

Simon Broughton není v České republice žádným cizincem - příležitostně sem jezdí na návštěvy již téměř třicet let. Poprvé přijel roku 1978 jako dobrovolník na brigádu do přírodní rezervace na Moravě. "Takzvaný pracovní tábor," říká. "Ve skutečnosti to byly prázdniny zadarmo... Byl jsem student."

Vrátil se v roce 1985, tentokrát v angažmá rozhlasové stanice BBC, a získal povolení natočit rozhlasový dokument o skladatelích vězněných nacisty v terezínském koncentračním táboře. Současně se Broughtonovi a jeho týmu podařilo také navázat kontakt s Václavem Havlem a dalšími disidenty a tajně natočit druhý, neautorizovaný dokument o pražské undergroundové divadelní kultuře.

"Terezínský projekt byl oficiálně schválen a o tom druhém jsme se prostě tak nějak nezmínili," vzpomíná. "Se všemi těmi lidmi jsme se museli sejít potají... Bylo to dost složité. Jeden můj kamarád, se kterým jsem se seznámil při své první návštěvě, a se kterým jsem se sešel i tehdy, měl nakonec docela dost problémů s tajnou policií."

Psal se již rok 1994, když Broughton přijel znovu, tentokrát jako režisér koprodukčního filmu BBC a České televize Music of Terezín (viz hlavní článek). Jeho zatím poslední návštěva ho zavedla do moravského města Strání, kde natáčel dokument o fašanku - místní tradiční masopustní slavnosti. V říjnu bude v Praze představovat své filmy na letošním ročníku festivalu MOFFOM.

"Ze všech měst v Evropě jsem se asi nejčastěji vracel do Prahy," říka Broughton.

KLEZMER SPECIAL!

Rok 2006 je Rokem židovské kultury. Právě letos totiž uplyne 100 let od založení pražského Židovského muzea - existuje snad lepší příležitost k tomu ponořit se do úžasného zvuku klezmeru?

Především si nenechte ujít dokument Simona Broughtona z roku 1992 Fiddler On The Hoof, který se bude promítat ve Španělské synagoze v Praze 1. Film sleduje klezmer z východoevropských štetlů do současného New Yorku a najdete v něm i rané záběry kapely The Klezmatics.

"V době, kdy se film natáčel, se kapela Klezmatics právě objevila na scéně. A dnes, o téměř 15 let později, jsou z nich průkopníci, které následovala celá řada dalších hudebníků. Problémy, kterými se zabývají a které řeší lidé v mém filmu, jsou však stejné, s jakými se v téhle hudbě vyrovnávají i dnes," říká Broughton.

Co se s klezmerem od roku 1992 stalo? To víte, pokud jste si letos v létě nenechali ujít představení Klezmer Madness v Paláci Akropolis, ve kterém účinkoval klarinetista kapely Klezmatics David Krakauer a kanadský hiphopový producent Socalled. Socalled se v říjnu vrací do Prahy na speciální živé vystoupení.

Každý rok se na festivalu MOFFOM promítá klasický němý film s živým hudebním doprovodem připravovaným na zakázku. Letos je na řadě Socalled, který svým jedinečným elektro-klezmer-hiphopovým zvukem podbarví horor Paula Wegenera z roku 1922 Der Golem.

Fiddler on the Hoof
Kino Evald, 20. října, 17.30
The Socalled Golem
Kino Lucerna, 20. října, 20.00

www.britishcouncil.org/czechrepublic-about-us-link.htm