ROZHOVORY A ČLÁNKY

MELISSA SHIFF duben 2006

S kanadskou video umělkyní Melissou Shiff o vizuálním samplování, postmoderní židovské svatbě, pesahovému aktivismu a její spolupráci s představiteli hiphopové fúze Socalledovi a Sophii Solomon.

V Praze ve Španělské synagoze je od 6. dubna do 4. června k vidění její instalace "Reframing Ritual: Postmodern Jewish Wedding" (Nové pojetí rituálu: postmoderní židovská svatba).

KJ: Tento konkrétní projekt zamýšlející se nad pojetím a postavením rituálu pracuje i s texty Tóry. Pro mě je však zvláště zajímavá i hudební složka. Kromě toho, že je silnou součástí celého díla, má výraznou souvislost s projektem, který připravujeme pod názvem Socalled Golem spolu s Joshem Dolginem, jedním ze stejné skupiny spolupracovníků.

MS: Abych to uvedla do souvislostí, předmětem mé umělecké praxe je znovu vytváření židovských rituálů. Část mé práce se soustřeďuje na znovu vytváření rituálů tak, že se vyjadřují k tématu současných forem útlaku. Úplně nejdříve jsem se zabývala obřízkovým rituálem brit milah. Vytvořila jsem dílo nazvané "Gender Cuts: the Jew Under the Knife" (Řezy genderem: Šidé pod nožem), které je multimediální instalací. Ve své umělecké praxi se židovským rituálem skutečně snažím zabývat kriticky a analyticky. Realizovala jsem obrovské pesachové instalace - pesach je perfektní příležitost pro mé umění, protože jeho tématem je vysvobození. (Pesach je svátek na památku odchodu Izraelitů z egyptského otroctví pozn. překl.) Vloni jsem v Bronfmanově centru newyorské univerzity uskutečnila projekt "The Medium is the Matzo" (Maces jako prostředek tvorby). Transformovala jsem prostor prostřednictvím čtyř tisíc kusů macesů, z nichž byla vytvořena trojrozměrná hagada (talmudické vyprávění příběhu, bajky, apod. pozn. překl.) s různými zónami, kterými byly lidé vyvedeni z Egypta. (Hebrejsky Egypt, "Mitzrayim", znamená "omezený prostor", pozn. aut.). V této instalaci jsem využila film společně s hudbou. Vytvořila jsem prostor pro kontemplaci a pak vyrobila hudební klip založený na deseti egyptských ranách (i.e. pohromách, které Bůh seslal na Egypt, aby přinutil faraóna propustit Židy ze zajetí, pozn. překl.). Pak jsem přidala současné pohromy, se kterými je potřeba se vypořádat. Tak vzniklo vizuální dílo podobné hudebnímu klipu, rychle nastříhané, plné skákajících žab, "svrabu a neštovic". Ve spolupráci s Reenou Katz k němu vznikla soundcape, zvuková stopa v pozadí, která diváka po vstoupení do prostoru přitahovala k sametovému polštáři, ve kterém bylo umístěné video. Často používám LCD monitory a zabudovávám je do věcí. Na tuhle instalaci jsem spotřebovala šest set polštářů, které ležely po obvodu podlahy. Měly nápis "Rozdr»te útlak" a sítotiskový obrázek macesu, takže lidé mohly přes polštáře chodit a tím je doslova drtit.

KJ: Co to bylo za soundtrack, který jsi použila?

MS: Byl to jen jeden track, s Reenou Katz. Můj hlas na něm vypočítává deset egyptských ran a k nim přidává ty současné a to se opakuje pořád dokola. Divák v instalaci potom zahnul za roh a prošel "macesovým tunelem z Mitzrayimu". Pesach je svátek vysvobození, vystěhování se z míst, která omezují ve smyslu fyzickém i psychologickém. Takže to fungovalo na mnoha úrovních – na té historické i té psychoanalytické. A když návštěvník opustil ten "omezený prostor", pustil se přes Rudé moře. To jsem v instalaci udělala tak, že jsem lidi promítala přes záběry z filmu Deset přikázání Cecila B. DeMilleho. Byly snímáni video kamerou a živě promítáni přes ten film. Vlastně mám natočeného Matisyahua, když prochází tou instalací. (Matisyahu hudebník, v jehož skladbách se mísí ortodoxní judaismus s reggae)

KJ: Přivedla jsi ho tam nebo se prostě jen tak objevil sám?

MS: Vystupoval v rámci sederu (pesachové večeře, pozn. překl.) umělců v židovském muzeu. Byl jedním z několika dramatických umělců, zatímco já tam byla za vizuální umělce jediná. Vizuální umění je vždycky nedostatečně zastoupené. Abych se ale vrátila k tématu: "The Medium is the Matzo" je doslova cestou z omezujícího prostředí, z Egypta, do "Elijášova salonku" nebo "Miriamina baru", kde si návštěvníci mohli odpočinout na čtyřech stech polštářích – v instalaci jich bylo šest set, v salonku čtyři stovky – a poslouchat stylovou lounge music jako arabsko-izraelský zohar. Prostor na konci instalace patřil "Matzo Ball Activist Corner" (volně přeloženo Aktivistický koutek U macesového knedlíčku), kde jste mohli odstranit útlak - a to doslova, z podlahy - tím, že jste si koupili polštářek. Část zisku z prodeje jsem pak věnovala na jídlo pro hladovějící, protože se snažím něco říct k současným formám oprese.

KJ: A dopadlo to úspěšně?

MS: Víc než to. Lidé byli nadšení. Uskutečnil se tam seder umělců, kdy jsme prostor využili mnoha různými způsoby. Jak už jsem řekla, zabývám se vymýšlením nového pojetí a formy židovských rituálů už hodně dlouhou dobu. A proto, když jsme začali řešit naši svatbu, napadlo mě udělat ji ve stylu svého umění. Zamyslet se nad rituálem jako proto-performančním uměním. Když jsou všichni součástí rituálu, stane se jim něčím naprosto přirozeným a ani nezpozorují, že jde v podstatě o představení, představení o identitě. Pro mě byl tenhle poznatek velmi důležitý.Během rituálu mohou lidé prožívat emoce aniž vědí, o čem vlastně je. V tom případě plní funkci jen určitého přenosu a stmelování nějaké skupiny lidí, což je v pořádku, ale za sebe cítím, že to někdy nestačí. Musí v tom být víc, v rituálech je větší potenciál než jen tohle. Proto si myslím, že jsou zralé k tomu, aby se posunuly novým směrem.

KJ: Tím, že je zpochybníme, přimějeme lidi, aby k nim našli nový vztah?

MS: Samozřejmě. Kurátorka výstavy Michaela Hájková v úvodu katalogu k výstavě říká, že nové pojetí rituálu může znít jako oxymoron, ale ve skutečnosti není, a že to je postmoderní přístup k rituálu. Myslím, že když se nebudeme zamýšlet, jak rituál nově stvořit, zastará nebo zbyde prázdná slupka. Osobně chápu Pesach jako svátek, který je o občanské neposlušnosti. Lidé povstali proti tyranovi a odešli z otroctví! Takže je sice bezva mít rituály, které utužují vazby v komunitě, ale je také důležité proniknout do jeho původního smyslu.

KJ: Tohle se mi opravdu líbilo na Socalledově hudbě z alba The Socalled Seder, kde díky svému zájmu v oblasti tématicky a programově zaměřeného židovskému hip-hopu s lehkostí propojil seder s celou africko-americkou tradicí spirituálů a gospelu, která otevřeně čerpá z pesachového jazyka a představ, a přitom pracoval v prostředí výlučně černošského média (hiphop). Momentálně se v tomhle směru děje hodně zajímavého.

MS: Taky si myslím. A to je skvělé.

KJ: Jestliže tím prvním krokem bylo pojmout svatbu jako performanci, jak jsi došla k rozhodnutí vnést do toho i ty další prvky – filmovou projekci, hudbu, využití konkrétního prostoru?

MS: Slyšeli jsme Joshe (Dolgina) a Sophii (Solomon) hrát hudbu z jejich alba "HipHopKhasene" (Hiphopová židovská svatba) s Davidem Krakauerem a Michaelem Alpertem. Bylo to v roce 2002 na Ashkenaz Festivalu v Torontu. Podívala jsem se na Louise a řekla, "Máme svatební kapelu!" V té době už jsme přemýšlela o tom svatebním rituálu a jak to umělecky uchopit. A najednou jsem cítila, že s nimi to bude perfektní svatba: v hudbě používají postmoderní postupy pastiše a apropriace, tedy to, co já dělám ve vizuální oblasti. Takže jsem okamžitě měla pocit, že mi to dává možnost pracovat s něčím, co je mi vlastní a spojit hudbu a vizuální umění. Fungovalo to opravdu dobře. Co se týče vizuální stránky, primárně pracuji s video projekcemi. Líbí se mi jako metafora toho, co si promítáme do světa. Doslovně to pak fungovalo, když jsem promítala filmové obrazy na židovský svatební baldachýn chupu. Ostatní se na to mohli dívat, promítnout na chupu také sami sebe nebo příběhy z vlastní minulosti a odnést si ze všeho, co chtěli. Myšlenka promítat hebrejské texty na vlastní těla mi připadala jako hezký způsob jak říct, že my všichni jsme dědici téhle knihy, a oživit ji. Když jste vymezení jako Žid, vezměte si, kolik lidí od sebe odvrhne judaismus a nemá žádnou potřebu ani touhu, aby s ním byli ztotožňováni. To podle mě nikam nevede – lidé o vás vždycky budou mluvit jako o těch druhých a proč to nepřijmout? Neříct prostě otevřeně, že na světě jsou rozdíly. Nemyslím, že všichni můžeme být stejní, nepovažuji se v žádném ohledu za universalistu. Domnívám se, že právě v této době potřebujeme kulturu, že musíme přijmout kulturní a náboženské prostředí, ve kterém žijeme a nějak s tím nakládat. Nebrat to jako samozřejmost ani si to nenechat servírovat na stříbrném podnose. Nemusíte nutně věřit, ale je potřeba se tím zabývat.

KJ: Měl jsem pocit, že to se podařilo. Projekce biblických textů byla velmi působivá, ale dojem z toho, o co ti šlo, byl také velmi silný. Zaujalo mě také, jak jsi využila scény svatebních průvodů a tanců ve starých jidiš filmech, ty venkovské scény.

MS: Použila jsem jidiš filmy zase jako způsob jak přiblížit judaistickou kulturu, a také jak ukázat tuhle úžasnou, živou kulturu, která existovala v Polsku. Moje samply jsou z filmu Ost West (1923) s herečkou Molly Picon. Z Dybbuku jsem vzala mezititulky a upravila je, aby se hodily k naší svatbě. Vlastně to byl Louis, kdo našel ten klip z Dybbuku.

KJ: Nechala jsi jen ty hebrejské texty v kruzích kolem...

MS: Přesně tak. Také jsem použila záběry z filmu Man Without a World (Muž beze světa) současné umělkyně Eleanor Antin, který je stylizovaný jako starý jidiš film.

KJ: Točila ho v Polsku?

MS: Možná, že tam byla, ale nevím. Pravděpodobně ho točila v Kalifornii.

KJ: Asi bylo snazší vytvořit atmosféru shtetlu (židovská vesnice, pozn. překl) tam...

MS: Přesně, ve filmové dekoraci! Ale tenhle typ vizuálního samplování také v jistém smyslu napodobuje Joshovu hudbu. Oba jsme pracovali se samply. Josh samploval a já také... celé je to založené na samplování.

KJ: A hudba, kterou jste použili při svatebním průvodu? Jak blízko zůstala tomu, co je na albu HipHopKhasene a nakolik byla reinterpretována pro vaši svatbu?

MS: Josh napsal pro naši svatbu konkrétní texty, které nám chtěl zarapovat.

KJ: Rapoval on sám nebo Michael Alpert?

MS: Oba. Alpert začal úvodním rapem, který byl celý v jidiš, což bylo úžasné! Dokonce se mu do textu podařilo dostat, že Louis napsal knížku o Gumbym. (Gumby je plastelínová figurka, kterou vymyslel Američan Art Clokey a vytvořil s ní sérii animovaných příběhů vznikajících od roku 1955, pozn. překl.). Byl to šaškovský prvek v tom obřadu.

KJ: Takže tentokrát to pojal v roli baviče...

MS: Jo, byl to náš svatební šašek. Ale zahrál taky "Sedm požehnání".

KJ: "Sedm požehnání" je jedna z mých oblíbených skladeb na albu. Spojení kantorských zpěvů a tradiční lyriky s Joshovými beaty funguje opravdu dobře. Když se všechno v těch skladbách správně sejde, je to úžasné.

MS: Moje oblíbená je "Elektro Taxim", která provázela naši verzi sedmi obcházení – spolu s vlezle poetickými Sophiinými houslemi. Ale na živo to bylo skoro stejné jako na albu. Kromě toho, že jsme všechno museli zkrátit. Nestihlo by se to celé, protože obřad měl čtyřicet minut, včetně svatebního slibu. Ne všechno z toho je ale na filmu. V něm jsem osekala všechno kromě vizuálních rituálů.

KJ: Jak fungovala spolupráce s hudebníky obecně? Byla to úzká spolupráce nebo jsi jim jim řekla, aby to udělali podle sebe?

MS: Jednu dobu jsme byli v bližším kontaktu a sešli se s Alpertem v New Yorku. S Joshem jsme se domluvili telefonicky. Oba dva jsou neustále na cestách. Možná, že to sepsali noc předtím. Kdo ví. Měli jsme jen jednu zkoušku, takže se docela divím, že to všechno klaplo.

KJ: To je více méně způsob jak plánujeme realizaci Socalled Golem. Josh přijede v červnu na jeden týden, ale předpokládáme, že to bude mít už promyšlené, aby nám stačila jedna zkouška s místními.

MS: Nevidím v tom problém, dělá to tak pokaždé. Co se týče nás, museli jsme se ale strefit na signál pro video, aby se začalo ve správném momentě. Měli jsme devět videí, která musela být přesně načasována. Nakonec se všechno povedlo kromě jediné věci a to, když jsem se měla otočit tváří k publiku. V té části skončilo video moc brzo. K tomu bych vlastně chtěla něco říct. Ten text, který se promítal přese mne, což z filmu nemuselo být tak úplně vidět, je část Tóry, kdy se Rebeka zahalí před Izákem. Je to v Tóře poprvé, kdy se žena zahaluje. Nejde tam o skutečný svatební obřad, ale je to určitý fragment obřadu, který můžeme vystopovat k té ženě, je to něco jako svatební znamení. To bylo pro důležité, takže jsem se k tomu chtěla vyjádřit. Také mi připadalo zajímavé, jak ten text vypadal díky závoji naprosto nádherně. Potom jsem závoj odkryla. Obvykle je to tak, že závoj odkryje nevěstě muž, což je jedna z věcí, u které jsme se rozešli s tradiční choreografií svatby, a pak jsme udělali takovou brechtovskou otočku, kterou jsme porušili původní podobu choreografie. Přes Louisovo tělo se promítal text náhodných pasáží z Bible a text Edmonda Jabese o tom, že ten text je "domovem mých slov" a že "být Židem znamená být v jádru tázání po podstatě". Když se otočil tváří k publiku, text se začal promítat na chupu.

KJ: Proč jste si vybrali zrovna to konkrétní místo? Když jsi o něm při vernisáži mluvila, zmínila jsi se, že to bývala palírna.

MS: Byla to budova v Torontu postavená v devatenáctém století. Chtěli jsme nějaký prázdný prostor, v určitém smyslu skořepinu, kterou bychom mohli transformovat, asi tak jako filmový ateliér. Líbilo se nám také to napětí mezi starým a novým, starou architekturou a novou technologií.

KJ: A jaký jsi měla pocit potom při projekci výsledku ve Španělské synagoze? Bylo to poprvé, co jsi něco takového instalovala ve skutečné synagoze?

MS: I to je velmi postmoderní, že? Propojit dva oddělené světy, a zároveň vytvořit novou formu. Svým způsobem je výsledek magičtější. Je to skutečná instalace. Kdyby se to promítalo v kině, efekt by byl úplně jiný, chyběl by silný historický kontext. Navíc se to odehrálo v Praze a na pozadí holocaustu a všech těch významů, které má Střední Evropa. Všechno dohromady tomu dávalo opravdovou sílu.

Více o Melisse Shiff: www.melissashiff.com
O současné výstavě: www.jewishmuseum.cz
O Socalledovi a Sophii Solomon: www.socalledmusic.com